Mladý hlasatel z minulosti – dnes.

Jenže, jak to udělat? Když všechna doposud známá čísla Mladého hlasatele již vyšla a jsou k mání na sběratelských burzách. Nebo – ve výjimečných případech v regálech antikvariátů. Ovšem, pokud se začtete pozorně do pamětí Jaroslava Foglara, naleznete toto: Nadešel rok 1941 a nic nenasvědčovalo, že přijde pohroma, a to nejen pro mne, ale i pro statisíce čtenářů tohoto nejrozšířenějšího časopisu pro mládež. Byli jsme v redakci až po uši zabráni do přípravy čtyřicátého čísla, korektury na číslo 39. jsme už měli na stole, když si nás zavolal tajemník ing. Simonides a sdělil nám zdrcující zprávu. S okamžitou platností se na příkaz německých úřadů ruší vydávání Mladého hlasatele, všemu je konec, nesmíme se ani rozloučit s více než dvěma sty dvaceti tisíci odběratelů, kteří po Hlasateli jen prahli! Bylo nám dovoleno natisknout na cyklostylu asi pět set letáků, v nichž jsme mohli čtenářům a jejich klubům oznámit, aby nám už nepsali a svá klubovní hlášení neposílali.
Tedy, existovalo jedno číslo, které bylo sice připraveno do tisku, ale nikdy jím neprošlo. Jak asi vypadalo? Stejnou otázku si položilo pár nadšenců a sběratelů, kteří se rozhodli v tomto smyslu zabádat – realizovat. Přeneseme-li se proto pomyslným strojem času o nějakých sedmdesát čtyři let dopředu a jmenujme-li tři jména: Machálek, Čepera, Stegbauer, vyvstane nám před očima právě tohle číslo, které vyjít nemohlo, ač jej čtenáři netrpělivě očekávali. Vlastně, přibližně tohole číslo. Protože originální náhledy se již nedochovaly.

Ovšem, není cílem tohoto článku zde vypisovat, jak ono číslo vznikalo, nebo, jak velká práce za jeho vznikem je. Spíš krátká analýza, jak na mě, pisatele těchto slov číslo působilo. A, že zapůsobilo! Onen názor bylo ostatně i přání Jana Machálka, z jehož rukou jsem své číslo koupil.

Především mě „dostal“ onen dotek historie. Ten pocit, který zažívali chlapci na začátku čtyřicátých let minulého století, kdy se jim do rukou, v okupované vlasti dostalo zbrusu nové číslo jejich oblíbeného časopisu, ani nic nenahradí. Ty, které vyšly tehdy, jsou ohlodány zubem času. Proto, když jsem si tímto číslem listoval v tramvaji, na cestě domů, jímala mě zvláštní nostalgie – současnosti.
Samozřejmě, že by dnes nejspíš tento časopis neobstál v tvrdé konkurenci celobarevných magazínů vycházejících z životního stylu mládeže, jeho obsah působí střízlivě. Proto se ptám; „oč je jeho obsah horší, než současné časopisy pro mládež?“ Nebavím se o Bobří stopě, která je ryze členským časopisem úzké komunity lidí. Časopisem, jehož prioritním cílem není navázat na činnost časopisů, vedených tandemem Bureš-Foglar, ale spíš je adorovat.

V 39. čísle VI. ročníku MH najdete články o tom, jak se řídí letadlo, kam do učení, nebo jak si vyrobit loutku. Okénko Radiotechniky, ukázky z práce čtenářů MH, povídky a pak nezbytné okolnosti vzniku právě tohoto čísla. Ano, možná lze namítnout, že všechno lze dnes nalézt na internetu, ale není lepší, než trávit hodiny u stolu za monitorem, v nepřehledném světě internetu, kde všichni píšou všechno, bez ohledu na to, jak moc reálná jejich slova jsou. Co si tak pročíst časopis a dozvědět se něco nového od odborníků, právě z časopisu pro – toliko cílového čtenáře? Třeba od odborníků na slovo vzatých, kteří své zkušenosti poskytnou mládeži.

Myslím, že se Janu Machálkovi, Mildovi Čeperovi i Jiřímu Stagbauerovi podařil opravdu výjimečný kousek, když nejen, že sestavili ono poslední, nerealizované číslo Mladého hlasatele, ale podařilo se jim vydat retro regulérní číslo časopisu tak, že vypadá, jako časopis. A umožnili pár nadšencům, nahlédnout, okusit, ono zvláštní vzrušení, při četbě nového čísla časopisu, s nálepkou – legendární –.
Jediné, co by se tomuto unikátnímu číslu dalo vytknout, je absence tiráže. Současné tiráže.

PS: Ač jsem listoval tímto číslem MH ve veřejné dopravě, nikdo si mě nevšiml. Což v pravdě nesvědčí o ničem. Ale – unikátní číslo to je.